Na začátku to byl prima chlap. Vtipný, s šarmem a jiskrou v oku. Každá schůzka byla jiná a vždy v jeho režii. Celé to období, kdy mívají zamilovaní na očích růžové brýle, jste si gratulovala, jaké štěstí vás potkalo. Že to v budoucnu nemusí být žádná výhra, ale právě naopak, vám dlouho nedochází…

Jak ten vás musí milovat! Záleží mu na tom, co máte na sobě, jak se líčíte a češete, nedopustí, abyste si zatěžovala  hlavu a všechno vymyslí za vás. Vždy ví, co je pro vás nejlepší. Takhle se mají jen princezny a – teď vy. No není to báječné? Že má námitky, když se chcete sejít s kamarádkou? No přece tak moc vás miluje, že chce, abyste byla pořád připravená být s ním. Co když bude mít zrovna čas? A vy ráda dáte přednost čekání, protože takováhle láska…takové štěstí vás už podruhé nepotká. Když přijde s tím, že se vezmete, voláte hurá. A tak zorganizuje svatbu. Do posledního puntíku. Co na to, že jste si vždycky přála svatbu velkou a romantickou, nejlépe na zámku, s rytířem, který na vaši poctu odpálí ránu z děla, avšak byla jste postavena před fakt, že na svatebním obřadu budete jen vy a svědci a váš nastávající si výslovně přál, abyste si oblékla decentní béžový kostýmek. Nakonec – z toho se nestřílí. Pohádková svatba vám štěstí nezajistí, hlavně když budete spolu a budete se mít rádi. A tak řeknete své „ano“ a poprvé se podepíšete manželovým jménem.

Jenže čas plyne a najednou zjišťujete, že jste jako svázaná. Kdy se to stalo? Kdy jste otevřela oči a došlo vám, že takhle žít jste si nikdy nepřála? Všechno, počínaje nákupem květináče, přes volbu dovolené i počet dětí, rozhoduje váš muž. A nejen to. On je tím, kdo má vždy poslední slovo, kdo nejlépe ví, co si máte vzít na sebe, co nakoupit a do čeho investovat, kdy si pořídit psa a kdy dítě. A ve vás se budí nelibost z toho, že se pomalu stáváte poslušnou panenkou, které někdo jiný určuje pravidla žití. Jak vypadat, co dělat, skoro i kdy se nadechnout.

Alena to zažila na vlastní kůži. Říká, že kdo to nezažil, ten to nepochopí.
„Všichni si mysleli, že jsme ideální pár. Ani jsem se nedivila. Stejně jako Milan okouzlil kdysi mě, působil na všechny kolem. Byl vždy příjemný společník, galantní a vtipný. Kamarádky z něho obrazně řečeno šílely. Jen já jsem věděla, jaký ve skutečnosti je. Panovačný, rozkazovačný, vládce rodiny. Prostě diktátor. To je to správné slovo. Diktoval mi, jak budu vypadat, musela jsem se převlékat tak dlouho, dokud on nebyl s mým vzhledem spokojený. Vždycky jsem musela být nalíčená jako modelka. Když jsme šli na procházku do přírody, připadalo mi až úchylné, že trvá na tom, abych i tehdy měla perfektní make up a v ruce značkovou kabelku. Když jsem se odvážila říct svůj názor, bylo zle. To se proměnil z toho všemi viděného prince v litou saň. Byť jsem měla alergii na chlad, trávili jsme spoustu času na horách. Musela jsem překonat strach a naučit se lyžovat, trávit celé dny na sjezdovce a podnikat s ním na běžkách dlouhé túry. Dvakrát jsem kvůli tomu skončila v nemocnici. Potom naplánoval, kdy budeme mít dítě. Já vím, zdá se to šílené, ale když s takovým člověkem žijete, ovlivňuje vás a vaše laťka padá stále níž. Posloucháte ho a ani vám to nepřipadá divné. Čekala jsem tedy první dítě, ale v pátém měsíci jsem o něj přišla. Věděli jsme, že by to byl chlapeček a můj muž byl na to patřičně pyšný. Jeho zklamání, nebudu říkat smutek, se obrátilo proti mně. Byla jsem na tom psychicky špatně, vždyť jsem musela porodit mrtvé dítě! Nezmohla jsem se pak už vůbec na žádný odpor a doslova jsem se stala loutkou v jeho rukou. Nakupovala jsem podle seznamu, který vytvořil. Oblékala jsem se přesně tak, jak si přál. Vařila jsem jím vybraná jídla, chodila spát, když on uznal za vhodné. Trvalo to skoro rok, než jsem se vzpamatovala z toho, že jsem o dítě přišla a než jsem začala být schopná samostatného uvažování. Potom jsem zcela výjimečně strávila víkend se svou rodinou. S rodiči a sestrou, která přijela na dva týdny domů ze zahraničí, kde trvale žije. Měla jsem pocit, jako bych se probudila. Ten víkend jsem byla opět sama sebou, uvědomovala jsem si, jak jsem si představovala svůj život a jaká byla moje původní očekávání. Zní to možná zvláštně, ale opravdu až tehdy mi úplně došlo, že vlastně žiji se sobcem, s patologickou osobností. Začala jsem se snažit na našem vztahu pracovat. Bylo to jako narážet do zdi. Jenže tím, že jsem přestala manžela na slovo poslouchat, začalo doma peklo. Odbornou pomoc samozřejmě odmítal, jeho zlost se obracela vůči mně. Naše manželství trvalo přes čtyři roky. Potom jsem sebrala odvahu a sílu a požádala o rozvod.  Byl hodně ošklivý, ale nakonec jsem se tak vysvobodila ze života, který mě ubíjel. Láska je údajně slepá. Dnes už vím, že pokud někdy nějakou potkám, moje smysly zůstanou stále stejně bystré. Zkušenost, kterou mám, mi už určitě nikdy nedovolí nevidět věci racionálně.“

Nikdo samozřejmě není dokonalý. A lidé složení jen z dobrých vlastností existují jen v pohádkových knihách. Na začátku vztahu je proto dobré nedělat zásadní rozhodnutí a kromě citů se řídit i rozumem. I když právě to je někdy hodně těžké.

Další příspěvky na Spokojenarodina.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..