Řada lidí si myslí, že podnikání, kterému se budou věnovat s partnerem a rodinou, bude procházkou růžovým sadem. Že budou ušetření problémů, které by zažívali s cizími lidmi. Bohužel ne vždy je vše sluncem zalité a někdy podnikání může ohrozit nejen partnerství.

Paní Jana a Petr převzali zahradnictví po prarodičích ze strany Jany. Kdysi patřilo jejich rodině, posléze spadlo do vlastnictví státu a po restituci se ocitlo opět v rodině. Jana s Petrem zajásali a pustili se do podnikání.

„Vzhledem k tomu, v jakém stavu jsme zahradnictví přebírali bylo jasné, že chceme-li pokračovat v rodové tradici, musíme investovat nemalou částku. Získali jsme úvěr a pustili se do díla. Předpokládala jsem, že začátek bude to nejhorší a pak už bude jen líp, ale velice jsem se spletla. Nedocenila jsem Petrův smysl pro zodpovědnost a pro detail, respektive jsem netušila, že to může znamenat také něco jiného, než výhodu.“

Petr zahradničení doslova propadl a trávil jím veškerý čas. Chtěl se co nejdříve zbavit dluhů, jeho poctivé založení mu s dluhy nedopřávalo klidného spánku. Děti pomalu odrůstaly, rodina ho téměř neviděla. Když už se u stolu doma objevil, spolu s ním vešla do bytu špatná nálada. Nikdo totiž z jeho pohledu nic neudělal tak dobře, jak si představoval. Dokonce ani Jana ne. Nikomu nevěřil a nedokázal delegovat pravomoci ani rozdělit práci. Zákonitě nic nestíhal a neustálý stres si pozvolna vybíral svou daň. Docházelo k hádkám, doma bylo nevlídno, manželství se pomalu ale jistě ocitalo v krizi.

„Petr lezl zaměstnancům, mně i dětem na nervy, ale vůbec si to neuvědomoval. Naši pracovníci museli mít svatozář, že to vydrželi. Někteří. Někteří to vzdali a na jejich postech se střídali noví lidé. Petr byl odhodlán řídit zahradnictví, starat se o zásobování, jednat s odběrateli, dělat stavební dozor nad stavbou nových skleníků…zkrátka chtěl obsáhnout a zvládnout všechno. Nebylo nic výjimečného, že spal jen pár hodin denně a jedl až pozdě večer. Trápil ho žaludek a nervy měl na pochodu. Nad radami, aby si všechno nebral na svá bedra mával rukou. Vždy mě odbyl, že to dělá pro nás. Pro děti, aby měly jednou slušnou živnost. Snažil se je intenzivně přitáhnout k práci, ke které však ve svém věku neměly vztah a vyvolával v nich jen nechuť. Obě děcka se mi svěřovala, že v našich šlépějích by nešla ani za nic. Syn odmaturoval na průmyslovce, dcera studovala zdravotnickou školu. A pak to celé bouchlo.“

Děti sice svému otci opakovaně říkaly, že o zahradničení nestojí, ale nebral je vážně. Prý to jednou přijde. Když byl syn přijat na ČVUT, postihlo Petra srdeční selhání. Jana s dětmi prožívala dny plné strachu o jeho život, ale Petr naštěstí přežil. Nebylo však vůbec myslitelné, že by se vrátil do práce se stejným nasazením.

„Nechtěl ani slyšet, že vedení bychom svěřili cizímu člověku, byť jsme jednoho takového spolehlivého už roky zaměstnávali. Já jsem na vedení firmy neměla, já se totiž snažím vždy a za všech okolností s každým vyjít zadobře a to, bohužel, také tak úplně v podnikání nejde. Pokud jsme měli nadále s firmou pokračovat, nebylo však jiné řešení. Bylo to období plné stresu pro mne, protože jsem se bála o Petrův život, aby se nerozčílil, aby byl v klidu, sto různých aby. Nakonec to naštěstí pochopil a kapituloval. Bohužel až nemoc, za kterou si z velké části mohl sám dokázala, že se z nás stali zase partneři, kteří mají čas i na sebe, své děti, svou rodinu. Víte, Petr si dokonce po té šíleně dlouhé době uvědomil význam rčení, že cesta do pekel může být lemována dobrými úmysly. Doporučuji každému, kdo se rozhodne pro podnikání jakéhokoliv směru,  ať společně se svou rodinou či sám, aby dobře zvážil, jestli má také organizační talent a potřebný nadhled. Jinak ho to může stát rodinné zázemí, ale i to nejcennější, co má – zdraví.“

Similar Posts

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..