Odedávna se říká, že na výchovu dětí jsou rodiče a na rozmazlování prarodiče. Těmi, kdo vnoučata rozmazlují, jsou většinou z velké míry babičky. Při slově babička si člověk představí stařenku v zástěře a s šátkem na hlavě, s typicky babičkovskými rysy. Takováto babička má na děti vždycky čas, nešetří vlídným slovy, v kapse vždycky ukrývá nějakou dobrotu. Pro děti je doslova požehnáním. To snad ani není babička, ale anděl! 

Doba babiček s šedinami ve vlasech, v zástěrách a šátcích je pryč. Mnohá babička se může směle porovnávat nejen co se vzhledu týká s ženou o mnoho let mladší. Stejně jako ona chodí moderně oblékaná, v džínách vypadá jako sestra své dcery, má poslední střih vlasů a místo vaření knedlíků a pečení buchet se raději věnuje cvičení. Některé babičky dokonce dokáží bez problémů sbalit batoh a vyrazit samy do vzdálených zemí. Přesto jedno s  babičkou z dávných časů mají společné – lásku k dětem. Ovšem i tato láska může mít různé podoby.

Lucinka má babičky dvě. Jedna je jako z pohádky. Při metodě cukru a biče využívá výhradně cukru. Lucince všechno dovolí a i kdyby se rozhodla lézt jí po hlavě, bude se láskyplně usmívat. Nevadí jí rozbitý hrneček, politý ubrus ani ulomený fikus. Ví, že to dítě neudělalo schválně, ale ve své touze poznávat svět je ještě poněkud neohrabané. Ačkoliv si věcí váží tak ví, že věci nahradí, ale doba, kdy se jí Lucinka vrhne do klína s dětským úsměvem a radostným zvoláním „babííí!“ bude zakrátko pryč. A tak si užívá vzácných chvil se svou vnučkou a její láska je oplácena Lucinčinou láskou. Její tvář je vlídná, usměvavá, vyzařuje pohodu a ví, co je v životě opravdu důležité.

Druhá Lucinčina babička při stejné metodě v duchu práská bičem, a cukrem přísně šetří. Vnučku má ráda, ale svým vlastním způsobem. Vyžaduje, aby holčička byla způsobná, na nic nesahala, neběhala, v klidu seděla a poslouchala. Netají se názorem, že dítě musí především poslouchat a každé, podle ní nevhodné chování Lucinky, přede všemi nahlas kritizuje. A pak se diví. Diví se, že k ní Lucinka nechce chodit a už vůbec nechápe, že jde o jedno a to samé dítě, které druhá babička tak vychvaluje. Nechápe to a je jí to dokonce snad i líto. Složitě hledá vysvětlení a rady všude kolem, surfuje na internetu v babičkovských diskusích, ale správnou odpověď si vybrat neumí. Konstatuje, že dítě je prostě jiné a že druhá strana si ho určitě „koupila“.

Odpověď na otázku „kde se stala chyba“ a kterou si neklade jen tato žena, ale celá řada jí podobných, je přitom jednoduchá. Je možná lepší přimhouřit oči nad rozcuchanými třásněmi na kobercích, nad otisky maličkých upatlaných dlaní na nábytku, třeba i nad nějakým tím rozbitým kouskem porcelánu a do slovníku zařadit víc vlídných slov, než zákazů. Je dobré si uvědomit, že koberec i nábytek člověka hravě přežijí, ale doba dětství je prchavá a co si neužije teď, nedostane možnost zopakovat.

 

 

 

Similar Posts

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..