Slečna na hlídání, aneb ty svěříš dítě cizí ženský?

Hlidani detiMožná je to i váš případ. Jedna babička žije na druhém konci republiky, druhá svůj volný čas dělí mezi divadla, koncerty, přátele a fitko a pokud ji požádáte, zda by nemohla hodinku či dvě v měsíci vaše děti ohlídat, tváří se jako by dostala zásah elektrickým proudem. Ačkoliv své děti milujete, chcete taky občas zažít svět, kde na vás na každém kroku nečíhá láhev s mlékem, dudlík a čistá či použitá plenka. Když vaše odvaha dojde hodně daleko, řeknete, že chce taky trochu kulturně žít. Nebo si prostě alespoň někdy a na chviličku od těch úžasných, pomilování hodných stvoření odpočinout. Jsou sladká a roztomilá až k „sežrání“, ale občas vám ta chuť trochu hořkne na jazyku. Jsou chvíle, kdy byste je prostě opravdu sežrali, ale úplně celé a beze zbytku, abyste měli alespoň chviličku klid. To slovo totiž už vůbec neznáte. V tom klidu nehodláte obrážet herny a propít výplatu, ale paradoxně toužíte třeba udělat generální úklid bytu bez nutnosti přestávek častých jako nádechy, které robátka vyžadují, případně si chcete zavzpomínat s manželem na doby, kdy jste byli víc partneři než rodiče, nebo se jednoduše vyspat se dosyta či zajít po letech do kina.

A abyste takové touhy neměli, když ženská polovina rodiny se plíživě přeměnila na stvoření komunikující i se světem dospělých slovy budli-budlinky, což vyděsilo pošťačku tak, že odmítla vydat doporučený dopis. A když pánská část začíná mít pocit, že je v příbytku jen strojem na vydělávání peněz a nošení těžkých nákupů. Ale co dělat? Paní Vanda prozradila svůj recept, pro který s ní nemluví jedna z babiček. Právě ta, která tolik holduje sportu, kultuře a přítelkyním a věnovat vnoučatům dvě hodiny svého důchodového času jednou za měsíc považuje za sci fi.

„Když mi začalo hrozit, že mi to budli-budlinky už nadosmrti zůstane, zatímco Alenka s Járou vyrostou v sebevědomé a komunikativní jedince a já budu trávit zbytek života zavřená za polstrovanými stěnami blázince, oblažována skotskými střiky, objevila jsem inzerát na hlídání dětí. Třesoucí se rukou jsem vytočila uvedené telefonní číslo, a zatímco aparát vyzváněl, výčitky svědomí mi tančily v hlavě kankán. A vyptávaly se, co jsem to za mámu, že chci čas pro sebe. -Na to nemáš právo, jednou jsi máma, tak na sebe nemysli….-, ťukaly mi kladívkem do každé z mozkových buněk. Málem jsem to vzdala, ale než jsem tak stihla učinit, na druhé straně telefonu se ozval velmi milý hlas. A tak to všechno začalo…Dnes je tomu půl roku. Už celého šťastného půl roku od chvíle, kdy můj hovor přijala paní z agentury na hlídání dětí a zprostředkovala mi slečnu Veroniku, která k nám dvakrát do měsíce dochází a péči o naše miláčky vezme pevně do svých rukou. Jsem s ní maximálně spokojená a děti ji milují. Ovšem když se to dozvěděla tchýně, byl oheň na střeše. Nemohu říci, že moje supermoderní tchýně by v tomto ohledu měla rovněž supermoderní názor. „Ty svěříš dítě cizí ženský? Co jsi to za mámu?“ pronesla tónem, vypovídajícím o tom, že jsem jí právě sdělila novinu, že jsem děti prodala do otroctví.  Samozřejmě, že jsem nebyla nezodpovědná a než jsem si s agenturou a Veronikou „plácla“, pečlivě jsem si ověřila reference. Názory na slečny na hlídání se různí. Moje zkušenost je zatím velice dobrá a přestala jsem i pochybovat o tom, jestli opravdu nejsem špatná matka, když si občas dopřeji komfort být na chvíli bez dětí. Mohu říci, že mi to chvíli trvalo, protože zvlášť názor tchýně mi udělal v hlavě tak trochu guláš, ale časem jsem se přes to přenesla. Až budou děti větší, určitě budou docházet do školky a budu proto snad špatná matka?“

Určitě nebude a nebudete špatnými rodiči ani vy. Naopak budete-li spokojení a odpočatí, poskytnete svým dětem mnohem víc, než když ani na chviličku nevypadnete ze své stereotypní role rodičů fungujících nepřetržitě 24 hodin denně a 365 dní v týdnu.

 

 

 



Zanechat odpověď

Autorská práva © 2013 Spokojená rodina · Všechna práva vyhrazena · Navrhl Theme Junkie
Běží na WordPress